Trnky Olivetské

"Tak vy jste z Prahy? Neznáte tam Sáru?" - Paní K., kterážto vůbec nijak nesouvisí s následujícím vyprávěním.

Skalní dóm, k němuž jsme se toho dne nedostali. Toť jen poutací obrázek,
abyste měli chuť celý tuze plačtivý příběh vyslechnout.
Foto: Alena Raková.

Povíme si příběh když ne biblický, tak přinejmenších biblických rozměrů, o tom, kterak trnitá byla cesta na horu Olivetskou. Mystické místo s uchvatným výhledem na Jeruzalém - zvlášť za západu slunce, kdy jsme se blížili bokem přes arabské sousedství. Vrchol všech lovců panoramat. Bylo by tudíž tuze pošetilé přijít o fotoaparát na výstupu na hor...a ono ejhle!


---

"Já ti prodám ten foťák," řekl dvanáctiletý spratek, co se v kožené bundě a s nezapáleným cigárkem za uchem ležérně opíral o přetékající kontejner. "Za...sto!"
"Sto šekelů?" pozvedl jsem levé obočí"
"Nebuď blbej, dolarů!

To bylo tak. Představte si vlekoucí se skupinu Malajců s turistickými tričky. Ti přece musí přes arabskou čtvrť mířit na vrchol hory, že? Tak se kocháte jejich zmatenými výrazy, všímáte si malůvek na dětském hřišti, obcházíte špinavý roh, jeden, druhý....a povšimnete si, že celá obří skupina míří na konec slepé ulice. To jistě bude jen vaše zmatení, odtamtud, tam na úplném konci ulice, povede jistě nějaká pěšinka dál...a ono ano!
Do měšity. Malajci vejdou a vyjdou jako proměnění. Asi mezinárodní výměna věřících muslimů. Tak se otočíte na podpadku, usmějete a vracíte se. S krokem jen o něco lehčím.

"Ale já chci náš foťák, jsou tam naše fotky," odpověděl jsem.
"Za padesát."
"Šekelů?"
"Dolarů, nebuď blbej."

No, už vám to aspoň nebuší do stehna. Stejně vás to otravovalo, pořád se to kejvalo a...počkat, fotky! Vymrštíte se směrem k mešitě, jestli se na zemi či v něčí ruce nezaleskne barva šátku, na který jste si fotoaparát lehkomyslně uvázali. Zajdete do mešity, kde se zeptáte, jestlipak někoho s vaším foťákem neviděli. Oni odpoví že ne a že co tam jako děláte.
Vyjdete z mešiny, kde nemáte co dělat. I seskupí se kolem vás výbor stařešinů, kteří nemohou přiznat, že by se něco ztrácelo u nich v ulici, to tedy ne. Prý ať zkusím posilovnu, že ji místní používají i jako ztráty a nálezy. Ano, v celé zašlé ulici jsou svě instituce, a to hned vedle sebe stojící mešita....a posilovna. Vkročil jsem do temna a bušení motivačních nahrávek.

"Ne, nepotřebuju, abys mi ukradl nějaký jiný foťák - chci, aby se mi vrátil ten můj," snažím se vysvětlovat. Věta byla asi příliš dlouhá, a tak se nedočkala ohlasu.
"Dej dvacet dolarů a já přinesu foták!" prosyčel skrze zuby.
 "NE! Nechci."
"Oukej. Tak jeden dolar."
"Co?"
"Dolar a já ukážu, kde tu je bordel," nabídne a pro úplnou zřetelnost doprovodí vizualizací, jaké druhy pohybů lze v nabízené destinaci očekávat.

Od činek se pohledy zvedají a činky klesají. Pokladna, kvapem. Člověk, co se neptá, co tam dělám. Počítá peníze. Po příběhu soucitně protáhne obličej a sdělí, že mu nikdo nic nepřinesl. Nakloní se blíže, jako by mi chtěl svěřit velké tajemství. Prý se s fotoaparátem můžu rozloučit, řekne, jako bych to sám nevěděl. To se tu stává často, dodává. To se stává všude, namítám. Tady prý častěji.

"Odkud jsi?" ptá se chlapec, co má našlápnuto na velmi výdělečnou kariéru pasáka. Mám zato, že od něj odcházím, ale ve skutečnosti odcházím jen od konterneru, u něhož stál. "Amerika, nebo Asie?"
"Odkud jsi ty?"
"Já? Palestajna."

Opět na světle a bez kulturistických olejů. Zapadající slunko brzy unikne, ale ještě předtím si problém po komitétu starších vezme za svůj skupina capartů. To neboť mi jeden pán doporučil, ať se podívám za kontejner - někdo tam před prý před chvílí něco házel a běžel dál, tak třeba najdu alespoň šátek. Doslova jsem narazil namísto šátku na koženou bundu a cígárko za uchem, oboje dohromady slepené esencí ulízanosti. Po chvíli nebyl zdaleka sám. Já to neviděl, řekl posmutněle jeden z mnoha. Běž na policii, radil druhý. Poď se mnou, oponoval malý pasák.
Přišel jsem o foťák a získal jsem chumel dětí.

"Řekněte to policajtům!"
"Pche, ti jsou k ničemu. Ti izraelští určitě," povídá rozhodně Gábi s úmyslem se zalíbit pro případ, kdyby o foťáku doopravdy věděli.
"Dej mi pusu!" zvolá pasáček. Gábi zřejmě zapůsobila.
"Nedám. Kolik ti je? Dej nám foťák."
"Pokud někdo z vás čirou náhodou tuší, kde foťák je, dám mu padesát šekelů," dám se do vyjednávání.
Na chodníku se rozhostí dvouvteřinové ticho. Prolomí jej malý pasák:
"Ste blbý? Dolarů!"

 Kolem skrumáže prochází starej pán v hnědém saku. Pasáčka při své cestě automaticky odhání holí. Pak se zarazí, když si uvědomí i naši přítomnost. Prý nám má dát cigárko za uchem pokoj - dá se odhadnout z komunikace starýho pána s pasáčkem. Asi říká, že jsme se jenom ztratili. My vysvětlujem, že jsme neztratili sebe a jak se to má. Starej pán v hnědém saku se zamračí a dá se do diskuse s dětmi.

Jeden ze svahů cestou na Olivetskou horu a malý Arab. Pro ilustraci.

 Po pěti minutách diskuse a překřikování s dětmi starej pán v hnědém saku došel k názoru, že foťák určitě nemají a s penězi by jen utekly. Povzdechl si a pozval nás k sobě domů na čaj. Chtělo by se říci, aby příběh z hory Olivetské měl zápletku celou, že nás starej pán v hnědém saku usadil doma ke stolu, naservíroval čaj,. zeširoka se usmíval...a vyfotil si nás naším foťákem. Ale to se vůbec nestalo.

Jebel al-Tur (Olivetská hora) se rozhlíží nad Jeruzalémem. Objektivem mobilu.

Poučení: Sousto falafelu všechny strasti zahání.

Purim a Charidim

"Jsem Žid a žiju v Izraeli. Kdo by měl, proboha, na celém světě nesnášet jakékoliv náboženství včetně judaismu víc než já?" Tal Argov

Jen trocha pojmů v hávu dojmů

Purim průvod. "A pasta vykročí na můj Signál...teď."

Šábes (počeštěný jidiš) = Shabbat (hebrejsky) = po Jom Kippuru druhý nejposvátnější den v židovské víře, a zrovna vychází na každý týden. Štědrý večer každý páteční večer.
Tramvaje stojí, ačkoliv je Izrael stát oficiálně sekulární. Na lětiště stopujte, protože aut jezdí habaděj, ačkoliv mají pravověrní zakázáno přes šábes cestovat. Sprchovat se prý může, navzdory mým mylným předpokladům...ačkoliv jen se správným druhem mýdla. Bezčasí.

Purim = karnevalový rej na upomenutí nezdařilého plánu na vypuzení a vyhnání Židů, v tomto případě pro změnu z Persie. Často poslední nádech před novým semestrem. Kryje se obvykle se šábesem. Izraelci si na sebe berou kostýmy matky přírody či zubní pasty - výběr záleží na osobních preferencích. Ve městech s hradbami, jako je Jeruzalém, se koná v něděli. V praxi se koná, dokud zbývá sil pít.

Charidim = ortodoxní ultras = černobílí lidé s kočárky, co nemají povinné vojenské odvody (tedy nemyslím kočárky, ale ty lidi. Kočárky nemusí rukovat do armády ani v Izraeli, a to dokonce ani pokud to jsou kočárky nábožensky umírněných Židů). Dlouhá léta náboženského školení v Yeshivách namísto "produktivního života" je staví pod palbu kritiky. Že by mohl být produkt i duchovní a produktovod jiný než ropný, se už nevěří?

Z "ultraortodoxní" čtvrti. Foto: Arsenij Baljajev.

Také "ultraortodoxní" čtvrť. Foto: Má maličkost.

Jeruzalémský syndrom = židé jsou proti němu bez mesiáše pochopitelně imunní a prakticky se jich netýká - vyjma toho, že financují zvláštní oddělení na jeruzalémské psychiatrii. Ale to neznamená, že si nezaslouží zmínit.

Charidim u Západní zdi (výraz "Zeď nářků" se nesluší). Foto: Alena Raková.

A teď důkladná zpětná reflexe a diskursivní analýza tří subjektů vypovídajících o Charidim (jež vypovídá o subjektech a nikoliv o Charidim):

J: "Tak jsme si říkali, jak asi vaše skupina přezdívala, se vší úctou, samozřejmě, těm ultraortodoxním aškenázům, jejichž obřích pokrývek hlavy byl plný Jeruzalém? U nás se ujaly chlupaté dorty."
T: "Puky. Tvar, barva, jasné puky. K popukání, co?"
J: "A vy?"
V: "Co? My kloboukům říkáme klobouky."

Kvíz: Co učiní svět barevnejším?

Možnost A) Začíná Purim. Převlečte se za mrkev. Mějte kamaráda, co vypadá jako kapusta. Další se vydá za stříbrného depresivního robota ze Stopařova průvodce po galaxii. Čtvrtý je horčice. Běžte do ulice s bleděmodrými čapkami. Choďte na červenou.

Možnost B) Začíná Purim. Oblečte se do černé a bílé. Zapněte bílé košile a poposaďte černé jarmulky. Běžte do synagogy. Celé sousedství zahalte do černé a bílé. Oblečte své děti do černé a bílé. Nechte je hrát na hříšti v černé a bílé. Jen jedné tříleté holčičce ze všech černobílých lidí široko daleko nasaďte zářivě růžovou bundu. Na černobílé šatečky.
---

Možnost C: Shabbat shalom! (medailonek hostitelův)


Jmenujte se Eshcar a buďte veganem. Pozvěte si na svou rodinnou šábesovou sešlost půl sousedství včetně sefardů, aškenázů i couchsurferů. Ze zeleniny se vaří nejbarevněji. Hosté nechť mají barevné hippie svetry. Rozdejte barevné hudební nástroje, zpívejte barevnou muziku. Mějte ideologický spor se spolubydlícím o barvu cukru - je pro vegana únosnější hnědý cukr, nebo bílý cukr? Vskutku rafinovaná diskuse.

Svítání v Budapešti

J: "Každý bojujeme s nezaměstnaností po svém...a Maďarsko čtyřmi revizory u každého vstupu do metra."

G: "OrangeWays nejsou scam?"

---
Budapešť se probouzela od nádraží, autobusového. O první zamrkání se postarala trojice tuláků, co v pět ráno prosila o pár hufíků na pivo. Sami jsouce úplně forintů prostí, první minci jsme obdrželi od zakaboněné hajzlbáby. Velmi slibný start cesty přes židovské metropole střední Evropy do Izraele. Posíleni rozbřeskem, vydali jsme se na výpravu do města.

Ale bez cíle se žádný průzkum neobejde. Byla vytyčena bojovka: naslepo do odpoledního odletu na Tel Aviv nalézt proslulou budapešťskou synagogu a stejně tak budapešťské, ovšem již méně proslulé, ba přímo jakékoliv, internet café.

Byznysmyš.

Poučení: Jak nedělat byznys
Jste Jemenec v Maďarsku a neumíte maďarsky. Lze tento skvělý potenciál ještě dále rozvinout pro váš vysněný cíl, kterým jest někam se zašít, být zároveň podnikatelem a nejlépe vůbec nic nevydělat? Ale jistě, dovolili jsme si sestavit několik málo rad.

1. Zařiďte si v době internetu do tabletů, mobilů, škol a zahradních trpaslíků...zapadlé internet café.
2. Na základech se musí stavět. Proto ze všeho nejdříve opatřete zdi svého internet café zejména následující výzdobou:
   
   vlajka s islámským půlměsícem; jelení paroží; kalendář s polonahými miss roku 2009; francouzský klíč; hodiny, co vypadají jako talíř s ručičkami; olejomalbička Alp v dřevěném rámu; vějíř s gejšou
3. Vybavte se čtyřmi PC a tiskárnou. Tu postavte vedle kaktusu. Kaktus ověšte řetězem žlutočervených vánočních svítilniček. Seřiďte kabely tak, aby se při každém zapojení tiskárny dal kaktus do blikání a pípání vánoční melodie. Vaše zákazníky pomyšlení na svátky klidu a míru zajisté rozveselí. Zvlášť když u vás tisknou daňové přiznání.
4. Nechávejte připravený zásadně jen jeden počítač naráz a dejte tím preventivně najevo, že na takové návaly nejste zařízení.
5. Coby bonus pro návštěvníky polepte počítačovou myš zlatými a diamantovými flitry. Vložte žárovičku, která trvale vyluzuje modré světlo. Toto je standardní mód, Jizda začne však až při práci - pohnete-li s myší, rudá zář laseru učiní z každého vyřízeného e-mailu teprve tu pravou diskotéku!
6. Na pracovní stůl ve své kanceláři přímo v ústrety platícím zákazníkům račte usadit půlmetrové sousoší, které se skládá ze dvou slonovinových kober. Jakobyste slyšeli to válečné syčení. Vložte mezi ně prašivou vycpanou fretku s korálkovýma očima. A nechte všechna tři stvoření ustrnout ve věčném zapase.
7. Za tento ryzí zážitek, tak žádoucí pro každého lovce autenticity, si naúčtujte jenom 300 hufíků na hodinu (27 Kč).
8. Je z vás nevydělávající byznysmen jedna báseň. Finální dojem završte dělnickou čapkou leninkou a koženým sakem s medailí na kapse.

Nejokázalejší synagoga celé výpravy. Poznejte město.

Jen na připomenutí, že Budapešť je město nejgeniálnějších památníků.
Ať už jde o bronzové boty na místě do Dunaje svržených Židů, Imre Nagye...

...anebo Ronalda Reagana kráčející vstříc světlým zítřkům u sochy rudoarmějců.

Kronika malých kroků

"Kdo vcházíš, zanech vší naděje, že vůbec někdy pro stromy spatříš les." T. G. Ash

(toť podobenství  o střední Evropě, jež se snažím zarputile a nepřirozeně naroubovat na ještě pestřejší Izrael, to jen abych působil náramně intelektuálně a dal vůkol najevo, že znám T. G. Ashe).

---

Na Massadě s římským ležením nad hlavou. Foto: Arsenij Baljajev.

Zahajuji krátkou kroniku ještě kratší únorové cesty po zemi svaté a tolikrát proklínané. Popisovat budu výhradně stromy a jejich šumně šumící historky - porochníme se v rozkoši detailů. Čili neaspiruji na žádné sociokulturněinternetové kreace a vytváření obrázku společnosti, zvlášť ne na základě těch několika rozličných a různobarevných výhonků, co jsme na cestě potkali.

Nicméně vzhledem k tomu, že politika je vždy primátem a lidoopem, sluší se na úvod varovat: po cestě stále zůstávám z přesvědčení sionistou. Klidně židozednářským, chcete-li. Pravda, někdo by mohl namítnout, že to bude pouze tím, že naše dvoupočetná část výpravy prakticky vždy mluvila s liberálními, sekulárními Židy. To oni nás bezelstně hostili, ti nám do pěti minut zastavovali při stopování, oni vyzdvihovali Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí, kamkoliv jsme zapluli. Potažmo došlo na průpovídky s arabskými trhovci. Leč charidim, čili ultraortodoxní Židy, kteří mnohdy stát Izrael odmítají stejně jako radikální Palestinci, jsme míjeli jen, kterak v Jeruzalémě spěchají zahájit šábes. Tázali jsme se, kolik je hodin...a zjistili, že prý začátek šábesu. Bezčasého nádechu. Na tom jediném momentě záleželo. Strasti světa se oblékly do černobílého a rozpustily s koupelí v mikve.

Poučení O času

Izrael dělíme na: blahé bezčasí a čas mimo šábes.

J: "Leč zbytek této propukající minikroniky detailů by měl být zábavnější, slibuju."

Trasa cesty: jih, sever a zpět.

V datech

Celkový počet účastníků: 13 [(2+2)+4+5]
Celkový počet hostitelů: 13
Celkový počet dní v Izraeli: 9
Průměrný čas strávený čekáním na autostop: 4 minuty
Průměrný počet koček na jednu popelnici: 4 kočky
Spatřeno divokých tulupánů v květu v únoru: 2 tucty
Rozsednutá elektronika: 1 kus
Prozpěvání Havenu Shalom Aleichem na pochodovou náladu: 128krát
Zkonzumovaných kuliček falafelu: nepočítaně